Jak je těžké se dostat na zubní lékařství? Skutečné překážky a jak jim čelit

Studium zubního lékařství je jednou z těch oblastí, které lidé často považují za snadnou cestu - prostě jdeš na fakultu, naučíš se, jak se dělají zuby, a pak děláš léčbu. Ale skutečnost je jiná. V České republice je vstup do zubního lékařství jedním z nejtěžších výběrových procesů v celém zdravotnictví. A není to jen o tom, kolik bodů máš na maturitě. Je to o tom, jaký je systém, jaké jsou skryté překážky a proč se tisíce lidí každý rok dostanou do záchranného režimu, když už vůbec nevědí, co je to maxilofaciální chirurgie.

Proč je zubní lékařství tak těžké?

Na lékařské fakultě v Brně, Praze nebo Ostravě se každý rok přihlásí přes 3 000 uchazečů na zubní lékařství. Místo je jen kolem 300. To znamená, že na jedno místo připadá více než deset lidí. A to je jen začátek. Největší překážka není vstupní zkouška - ta je většinou stejná jako u medicíny. Je to ta konkurence, která ti zatlačí na hrudník. Lidé, kteří se přihlásí, nejsou jen ti, co mají dobré známky. Jsou to ti, co mají rodiče v lékařství, ti, co se učili od 15 let, ti, co mají výsledky z olympiád, ti, co mají doporučení od profesorů a ti, co se přihlásili na všech fakultách najednou.

Na fakultě v Brně se v roce 2025 průměrný přijímací bodový výsledek pohyboval kolem 94 % z maximálního počtu. To znamená, že jsi musel mít všechny známky z biologie, chemie a fyziky skoro perfektní. A to je jen začátek. Většina lidí, kteří se přihlásí, má výborné výsledky. Ale jen 10 % z nich se dostane. Proč? Protože fakulty už nevybírají jen podle bodů. Vybírají podle toho, jak jsi se připravil, jaký máš zájem, jaký máš přístup k pacientům. A to se nedá vypočítat z testu.

Co se skrývá za zubním lékařstvím?

Největší iluze je, že zubní lékařství je jen o vrtání a vyplňování. Ale to je jen první rok. Ve druhém roce se začneš učit o maxilofaciální chirurgii - o operacích čelistí, o opravách úrazů, o přesouvání kostí, o rekonstrukcích po nádorech. To není něco, co se naučíš za pár týdnů. To je pětileté studium, kde každý semestr je těžší než ten předchozí. A pak ještě následuje oborové studium. A to je jen začátek.

Učíš se o tom, jak se dávají implantáty, jak se léčí parodontitida, jak se dělají ortodontické korekce, jak se léčí bolesti čelistí, jak se přesouvají zuby, jak se odstraňují cysty, jak se opravují štěrbinové úrazy u novorozenců. Všechno tohle je součástí zubního lékařství. A když to zkusíš zkusit představit, že to všechno musíš znát, když ti budeš pracovat s dětmi, staršími lidmi, pacienty s onemocněními, kteří už nemají žádné zuby, ale mají bolest, která je děsí - tak to začne být trochu jiné.

Proč se lidé vzdávají?

Největší počet odchodů není v prvním roce. Je to mezi třetím a pátým rokem. A proč? Protože se lidé dozví, jaká je realita. Víš, co je to, když ti pacient řekne: „Mám bolest už dva roky, a všichni mi říkali, že to bude jen zubní kámen. Ale to byl nádor.“ A teď ti musíš vysvětlit, že to, co jsi se učil na přednáškách, je jen malá část toho, co skutečně potřebuješ vědět. A že když se to nezvládne včas, můžeš ztratit pacientovi celou čelist.

Největší tlak je nejen akademický. Je to finanční. Studium zubního lékařství trvá šest let. A během těch šesti let ti rodiče nebo stát neposkytnou žádnou podporu. Žádný stipendium. Žádnou praxi. Jenom vysoké školné, které se v posledních letech zvedlo na 70 000 korun ročně. A to je jen za fakultu. Když chceš mít vlastní vybavení, když chceš mít možnost cvičit na simulátorech, když chceš mít přístup k 3D tisku čelistí - tak to stojí další 30 000 korun ročně. A to všechno bez příjmu.

Co se děje po absolvování?

Největší zklamání přijde až po ukončení studia. Mnoho lidí si myslí, že po šesti letech studia budou mít možnost jít do soukromé praxe. Ale to je jen pro 10 % z nich. Zbytek se musí přihlásit na oborové studium - a tam je opět konkurence. Na maxilofaciální chirurgii se přihlásí 80 lidí, a místa jsou jen 6. A to je jen v Česku. Většina lidí se musí přesunout do Německa, Rakouska nebo Švýcarska, kde mají větší možnosti. Ale tam je jiný jazyk, jiný systém, jiné nároky.

A když se nakonec dostaneš na post, začneš pracovat v nemocnici. A tam se dozvíš, že zubní lékařství není jen o zubech. Je to o tom, jak se léčí rakovina, jak se obnovují tváře po úrazech, jak se dělají transplantace kostí, jak se opravují děti s vrozenými vadami. A všechno tohle se dělá v týmu s neurochirurgy, onkology, anesteziology. A ty jsi jen jeden z nich. A musíš být nejlepší.

Je to stojí za to?

Ne každý, kdo se dostane na zubní lékařství, to zvládne. Ale ti, kdo to zvládnou, mění životy. Můžeš dát člověku zpět jeho úsměv. Můžeš mu umožnit jíst, mluvit, dýchat. Můžeš mu dát zpět důvěru. A to není jen o zubech. Je to o lidské důstojnosti.

Na konci šesti let studia, když si všimneš, že ten chlapec, který ti před pěti lety říkal, že už nechce jít do školy, teď se směje, když mu dáš novou čelist, tak tohle není jen práce. Je to poslání. A to je ten důvod, proč se lidé přes všechny překážky stále přihlašují. Protože i když je to těžké, není to nemožné. A když to zvládneš, tak to není jen o tom, že jsi zubní lékař. Je to o tom, že jsi změnil život.

Co dělat, když se nedostaneš?

Nejsou všechny cesty k zubnímu lékařství přes fakultu. Někteří lidé začnou jako zubní asistenti. Někteří se naučí pracovat s 3D tiskem, s ortodontickými systémy, s digitální diagnostikou. Někteří se stávají vývojáři zubních implantátů. Někteří se stávají výzkumníky v oblasti regenerace kostí. A někteří se stávají učiteli, kteří pak vzdělávají ty, kteří se dostanou.

Největší chyba je myslet, že pokud se nedostaneš na zubní lékařství, tak jsi prohrál. Ale to není pravda. To je jen jedna cesta. A ta cesta je jen pro ty, kdo mají odvahu jít přes všechny překážky. A jestli to nechceš, tak to není problém. Existují jiné cesty. A každá z nich může vést k tomu, že se staneš něčím, co je stejně důležité.